Musíme jít dál?

7. července 2018 v 23:12
Musíme jít dál?

Někdy si kladu tuto otázku, když mi je hodně ouzko a mám pocit, že dál už to nejde. Výčitky, že vám dochází síly, že jste pro ostatní slaboch, s tím se potácíte ode dne ke dni.
Vzpomínám na dny, kdy jsem nic neřešila, byla jsem ještě malá. Jak bych ráda zažila takový ten dětský klid, bezstarostnost. Nic neřešit. Mám dojem, že v poslední době pořád jen něco řeším.
Teď něco o mne. Jsem maminkou tlupy Usmívající se dětí. Celkový počet je šest. Za těchto 6 pokladů jsem neskonale vděčná, i když je spousta starostí. Žila jsem si "poklidným" životem. Tak všude je něco. Ale pak přijšel zlom, kdy mi nejbližší člověk ublížil, tím nejhorším způsobem, jakým mohl. Ublížil tomu nejcenějšímu, co v životě mám. A tehdy jsem se dostala na konec svých sil. Do slepé uličky, kdy nevíte, co máte dělat. Když se dostanete do slepé uličky, není už žádná cesta dál a přesto vy víte, že jít dál musíte. Musíte se tedy vrátit a brodit se zase tím vším odpadem, tou lží, co celý život pokládáte za pravdu. Když vám někdo ublíží tak moc, tak nezměrným způsobem, nemůžete vlastně nic. Pak už vlastně nevíte, co byla pravda a co lež. Ale nemá cenu se v tom pitvat, ale děláme to všichni. Je to přirozený. když přijdete o blízkého člověka po 21 letech manželství, pak by asi bylo nenormální nepřemýšlet.

Je to už rok a půl a není dne, kdy bych si nekladla otázku Proč zrovna my? Co jsem mohla udělat líp, co jsem měla, či neměla dělat. Teď už vím, že čas zpět nevrátím, nezměním to a měla bych jít dál. Ano, musíme jít dál.
A tak jsem šla, prošlapávala jsem si cestičku, po kouskách, ale hodně jsem padala. Až jednoho dne jsem si přiznala, že je zle. Když jsem se zhroutila v práci a skončila jsem na psychiatrii. Tímto dnem jsem se stala psychiatrickým pacientem.Překvapený Já v nemocnici a děti se tu staraly starší o mladší. Bylo to tak potřeba a moc se snažili. Za to jsem na ně moc pyšná a jsem jim vděčná. Po měsíci jsem se vrátila domů. Myslela jsem, že to zvládnu, ale nezvládla jsem nic. Jednoho dne jsem měla pocit, že tu tíhu už neunesu. Bylo mi řečeno, že vše co se stalo jsem věděla a to mne srazilo na kolena. V den, kdy přišel ten zlom, zkrat, jsem se dostala až na dno. Ano, na své nejnižší dno. Na dno se nedostanete tehdy, když vám dojdou peníze, nebo když nemáte co jíst, ale když si sáhnete na svůj vlastní život.

Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, hodně jsem shodila. Dodnes říkám, že to pro mě byla hubnoucí kůra, ono 13 kg za měsíc je dost znát. Hlavně na oblečení Smějící se. Jako ty chvilky, kdy vám je všechno velký teď zpětně beru jako plus. Ale nebylo to jednoduchý. Dodnes to nemám se sebou jednoduchý. Přes celý den na antidepresivech, rozházené zažívání, bez prášku na spaní nespím, už máte strach jít spát bez prášku, protože se dopředu bojíte, že neusnete.

Vrátím se ke dni 18. květen 2017. To byl můj pád na úplné dno. Přepadla mě náhlá potřeba zmizet, jet pryč. Nasedla jsem do auta a odjela. Když si teď vzpomenu, co jsem cítila, tak vlastně nic. Jen jsem bezmyšlenkovitě jela, ani jsem nevěděla vlastně kam. Ani proč. Byl to zvláštní pocit nutkání, že se něco musí už stát, jinak nevydržíte , a zároveň prázdnota. Touha od všech těch starostí utéct. Utíkala jsem, ujížděla autem vysokou rychlotí, ale bylo to pořád málo. Nevím, co mě tenkrát donutilo zavolat v noci jedné paní, co mi tenkrát nabídla pomoc. Asi nějaké podvědomí, které se mě zuby nehty snažílo držet při životě. V rozhovoru padlo něco, co mě ujistilo, že to co jsem začala, musím dokončit. Dojela jsem na jeden přejezd. Zastavila mezi závorama, ale pak mi to přišlo takový divný tam stát. Tak jsem zaparkovala o kus dál a vystoupila z auta. Tento přejezd je hodně frekventovaný. Projel první vlak. Hlavou mi proletěl strach. Strach z toho obrovského kolosu. Nechala jsem ho projet. Mezitím mě volali z policie, se kterými jsem se odmítla bavit a jediný, z kým jsem mluvila byly paní z kriminálky. Měla jsem k nim důvěru, nějaká intuice, nevím. Projel druhý vlak. Po něm jsem se rozhodla, že už to musím dokončit. V ten okamžik mi bylo všechno jedno, dokonce i děti mi byly jedno. Byla jsem přesvědčena, že beze mne jim bude líp. Já už jen toužila po klidu a tichu. Pak jsem ho viděla, světla svítila, cinkala, závory se zavřely a já věděla, že můj klid se blíží. To vytoužené ticho, kdy nad ničím nepřemýšílíte. Ono myšlení, neustálé myšlení je to nejhorší, co znám. Otočila jsem se a zahlédla jsem baterky. A ten okamžik mi zachránil život. Tím, jak jsem se otočila policie zahlédla můj mobil ve tmě a věděla kterou stranou se dát. Zrychlila jsem krok. Při pohledu do světel vlaku jsem se zastavila....... Najednou se mým tělem rozlil nádherný klid a mír. Stála jsem v tom žlutém světle, myslela jsem si, že mě osvítil vlak, ale on byl ještě daleko. Dodnes nevím, co to bylo za záři, ale vím, že mě bylo hrozně krásně. Jako nikdy nebylo. Opravdu pocit klidu a míru. Tento pocit trval okamžik a já ho mám pořád v sobě. Pak přiběhli od policie a strhli mne z kolejí.

Jsem jim neskonale vděčná, že mi tenkrát zaachránili život. A někdy si říkám, nebylo to moje podvědomí, které mě donutilo zavolat oné paní? Nebyla ta žlutá zář anděl, který mě celý můj život chrání? Tehdy mě došlo, že už je opravdu něco špatně, když jsem si chtěla vzít život. Od té doby nikoho nesoudím, vím sama, že někdy může být tak zle, že se to až unést nedá. Ale vždycky je spousta lidí, co vás má ráda. Spousta blízkých, ale i cizích, kteří vám někdy paradoxně pomohou spíš, než ti nejbližší. A já si uvědomila jednu důležitou věc. Musím jít dál. Ne, já chci jít dál. Chci tu být pro své děti, ale teď si uvědomuju, že tu chci být i pro sebe. Že mě ještě čekají hezké okamžiky, láska. Takže odpověď na mou otázku zní : MUSÍME JÍT DÁL.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama